Drbýny a kouzelná bedna

„Slib mi, že do kouzelné bedny nikdy nepůjdeš sám,“ vymiňoval si Drbýny. „Je to nebezpečné.“ Kája přísahal.
Jenže přijdou chvíle, kdy se i ta nejčestnější přísah amusí porušit, chvíle, kdy je třeba zapomenout na nebezpečí a riskovat. Chvíle, kdy jen Kája sám může ještě zachránit to, co zbylo z jeho rodiny.
Kája Celestýn je obyčejný osmiletý kluk s neobyčejnými přítelem, panem Drbohlavem alias kouzelníkem Drbýnym. To on ukázal Kájovi, psu Fousovi a kočce Lízině báječný svět, do kterého se prochází jeho kouzelnou bednou. V něm se zdá Kájovi všechno jasnější, krásnější a zajímavější. A neexistuje v něm nuda, protože se odtamtud dá vládnout času. Jak už to ale chodí, žádné štěstí netrvá věčně a to ani v kouzelné bedně.
Když jednoho dne obviní policie Kájova tatínka z krádeže na poště, kde pracuje, uvědomí si Kája, že je jediný, kdo má moc jeho jméno očistit. Jenže ve světě kouzelné bedny, stejně jako v tom obyčejném, číhají velká nebezpečí, která jsou mnohdy nad síly obyčejných kluků.
Příběh je určený dětem od šesti let

Vydal: Powerprint, Praha

Rok vydání: 2020

Počet stran: 116

Ilustrace: Eva Drahošanová

ISBN: 9788075682703

Knižní databáze:





Do obchodu

Cena: 260,- KČ

Ukázka

S tou bednou to bylo asi takhle.
Jedno odpoledne měla přijít k Celestýnům návštěva a maminka potřebovala uklidit dům. A protože věděla, že by se jí Kája s Fousem pletli pod nohy, sundala z věšáku vodítko a ukázala jim dveře. Kája tedy Fouse vzal a koukal zmizet. Jenže, jen co vyšli na chodník, Fous se mu vytrhl a hnal se jako šílenec přes silnici, protože tam na plotě zmerčil Lízinu. Byla to opuštěná černobílá kočka, o kterou se všichni v ulici od léta starali. Dříve patřila paní Procházkové, ale ta se odstěhovala a Lízinu si zapomněla vzít s sebou. Když si Lízina všimla poblázněného Fouse, kterému za běhu vlály uši jak plácačky, seskočila z plotu a utíkala pryč. Fous se o plot opřel a štěkal za ní jako pominutý. Kája, který se hnal za ním, zakopl o obrubník, plácl sebou na chodník a narazil si koleno.
„Nestalo se ti nic?“ zaznělo mu za zády, a když se otočil, spatřil obrovskou lakovanou bednu, která se k němu kolébavě přibližovala. Polekal se, protože běžně nevídal chodící a mluvící bedny. I Fous přestal štěkat, zakňučel a schoval se za něj. Bedna se zastavila a za ní se vynořil starší usměvavý chlapík.
Zvedl Káju ze země a oprášil mu kalhoty. „Jsi v pořádku, kamaráde? Ten tvůj čtvernožec tě pěkně prohnal, co?“
„Ale to nic, jen mě trochu bolí koleno,“ dělal Kája hrdinu, přestože to pálilo jako čert.
„No, to vidím. Pěkně sis ho odřel. Pojď dál, já ti to vyčistím,“ ukázal k bývalému domu paní Procházkové. Když dotáhl dovnitř tu velkou bednu, skočil do auta pro lékárničku. „Neštípe to?“ ptal se s lahvičkou dezinfekce v ruce. Kája seděl na bedně, vrtěl hlavou, kousal se do jazyku a dělal hrdinu.
„Ty bydlíš naproti, že? Viděl jsem tě tu minulý týden, když jsem si prohlížel dům.“
„Vy se sem stěhujete?“ cedil Kája přes sevřené rty.
„No jo, už je to tak. Budu tvůj soused. Slavný eskamotér a kouzelník Drbýny k vašim službám,“ zvolal najednou jako na pouti a vysekl poklonu až k zemi.
Kája nevěděl, jestli si nedělá legraci, protože pár kouzelníků už viděl na školním představení a pak taky v cirkuse, ale všichni na sobě měli takový divný černý oblek a na hlavě vysoký klobouk. Tenhle měl montérky a kšiltovku.
„Já jsem Kája Celestýn, ale kamarádi mi říkají Čárlí. Vy jste opravdu kouzelník?“ ptal se nedůvěřivě. Drbýny se usmál a vyndal mu z ucha korunu.
„Jsem, nebo ne? Co myslíš?“ Kája musel uznat, že mluví pravdu.
„Tak, noha je v pořádku. Ještě na to dáme náplast a můžeš pelášit.“ Jenže Kája se k ničemu neměl. Chtěl vědět, co ten chlapík ještě umí. To se přece nestává často, že potkáte kouzelníka v montérkách.
„Nechcete třeba pomoct se stěhováním? Já domů ještě nemusím,“ nabídl mu.
„Pár rukou navíc by se hodil, proč ne? Víš co? Předvedu ti pak na oplátku jedno kouzlo. Domluveno?“ Podali si na to ruce.
Kája mu pomohl vynosit z dodávky horu krabic, pak si sedl na židli v garáži vedle Fouse a čekal na představení. Když Drbýny vešel, měl na sobě frak, vysoký cylindr, plášť s rudou podšívkou a pod nosem knírek, který se trochu odlepoval, když mluvil.
„Vítejte na dnešním představení, panstvo. Uvidíte, co jste ještě neviděli, a uslyšíte, co jste ještě neslyšeli,“ volal a mával rukama. Kája se smál. Jaképak on je panstvo? Vždyť je tu sám.
„Kouzlo, které vám předvedu,“ pokračoval kouzelník, „jsem se naučil od samotného Magliáše, největšího čaroděje, kterého jsem kdysi obehrál v kartách.“ Vytáhl balíček karet a začal si s nimi pohazovat.
Karty poskakovaly vzduchem zleva doprava a zase zpátky. Kroužily mu kolem uší, létaly po pokoji a poslušně se vracely jako bumerang do kouzelníkových rukou. Kája nevěděl kam dříve s očima a tleskal, až ho ruce bolely. A Drbýny pak karty najednou hodil do vzduchu, a to vám nelžu, všechny se nalepily na strop, jen jedna spadla dolů. Chytil ji, mávl hůlkou a najednou se karta proměnila v kočku Lízu.
Jakmile ji Fous uviděl, hned zbystřil. Drbýny strčil Lízu do té velké barevné bedny a Fous hop za ní. Kája čekal, že ti dva zase hned vyskočí, začnou se honit po domě a bude po kouzlech, ale Drbýny zaklapl víko a začal čarovat. Když bednu opět otevřel, byla prázdná.
Kája se polekal. Co se s nimi stalo? Chudák Fous. Drbýny si všiml jeho vystrašeného pohledu. „Žádné obavy, panstvo,“ usmíval se, „oba budou hned zpátky.“ Vlezl si také do bedny, a když ji opět otevřel, byli v ní všichni tři. Fous ležel spokojeně na dně a Líza vrněla a lísala se k němu, jako by to byli největší kamarádi.
Bylo to něco neuvěřitelného.
Když se Kája vrátil domů, hned to běžel povědět mamince, ale ta ho odbyla, protože se musela věnovat návštěvě a na Kájovi pohádky neměla čas. Kája raději zalezl do pokojíčku. Tak to tedy bylo. Viděl největší kouzlo na světě a musel si to nechat pro sebe.
Fous ležel v pelechu u postele a dělal, jako by se nic nedělo. Večer se za oknem objevila Líza. Fous kňučel a prosil, aby ji vzal Kája dovnitř. Když otevřel okno, pustil ji Fous k sobě do pelíšku a rozdělil se s ní o zbytek granulí. „Ta bedna musí být doopravdy kouzelná,“ říkal si Kája před spaním a vůbec mu to nešlo na rozum.
Fous a Lízina si s tím ale hlavu nedělali, protože jakmile vybílili misku, tak se k sobě přitulili a usnuli.
„Dobrou noc,“ řekl jim Kája a za chvíli už spokojeně podřimovali všichni tři.