NGC3572_Campbell_1824 (2)

Video ke knize

Radek ví, že je čas jednat. Ta parta smradů od přehrady mu pije krev. Nepochopili, že jsou na území, kde platí jeho pravidla, a zašli příliš daleko. A netuší ani to, že Radek je ve svém šílenství schopný zajít ještě dál.
Až příliš pozdě jim dojde, že osobní válka, kterou mezi sebou a Radkovým ničemným spolkem Hráčů nevědomky rozpoutali, může být jejich prvním i posledním společným dobrodružstvím.
To, co se začalo jako nevinné prázdninové dobrodružství pomalu přerůstá všem zúčastněným přes hlavu a nejde zastavit.
Kniha osloví především milovníky detektivní literatury, trampingu a dobrodružných příběhů, kteří se nezaleknou ani psychologicky laděného thrilleru. Prostě všechny, kteří mají rádi dobrý příběh, kde sice netečou potoky krve, zato občas mrazí v zádech a vlasy stávají hrůzou.
„Je to Foglar říznutý McBainem. Nebo spíš obráceně. Proti Rychlým šípům tu kromě Mažňáka stojí i Hannibal Lecter.“ Jan Valeš, spisovatel
„Území Hráčů je komplexní a skvěle vystavěný román, ve kterém to dýchá a žije. Tajemný a příjemně zamotaný příběh, co vám nejednou nažene husí kůži. Jan Švrček, autor románů pro mládež
„Vzrušující a napínavé čtení, detektivka jak má být. Propojení světa dětí a dospělých reflektuje současnou realitu v celé její kráse a drsnosti.“ Jan Frána, spisovatel

Vydal: Klika

Rok vydání: 2021

Počet stran: 288

ISBN: 978-80-7666-050-2

Knižní databáze:




Do obchodu

Cena: 230,- Kč

Ukázka

Rvačka na pláži

Byl pátek a kemp se zaplnil k prasknutí. Soukromí si našli stranou od hlavní pláže skoro u lesa, kde přes stromy odpoledne už moc nesvítilo. Byl to asi dvoumetrový pruh písku obrostlý z obou stran vysokým rákosím.
Z klidu a pohody je vytrhl neurvalý pozdrav.
„Zdar, bráchanče,“ zaznělo jim za zády.
První, kdo se k nim otočil, byla Klára. Zatím o Hráčích jen slyšela, ale rychle si uvědomila, s kým má tu čest. Cestu z jejich kousku pláže blokovalo šest starších kluků. Vlastně ne, tohle už nebyli kluci, spíš dospělí mladíci. I přes nesnesitelné letní vedro byli narvaní do černých kožených bund. Tři z nich k nim stáli otočení zády a hlídali, jestli je někdo z hlavní části pláže nesleduje. Právě na jejich bundách si všimla té bílé snad sprejem nastříkané hrací kostky. Nepochybovala, že ten, co na ně promluvil, je Radek. Byl to docela pohledný mladík s velkýma modrýma očima a širokým úsměvem. Kdyby Klára viděla jeho fotku v časopise, určitě by se jí líbil, ale takhle naživo ji na něm zarazily dvě věci. Výsměšný tón jeho hlasu a podivně zkřivený úsměv, který dával jeho tváři zlověstný nádech.
Když se k nim otočil Marťan, který jako by chvíli váhal, jestli to má vůbec udělat, stálo už všech šest Hráčů v malém kroužku kolem jejich deky. Obrátil oči v sloup a odevzdaně se jich zeptal, co chtějí.
„Dlouho jsme se neviděli. Máme chuť na sendvič, vole,“ zahlaholil Radek a další dva nebo tři se rozesmáli.
„Ale já, kluci, nic nemám, no vážně,“ omlouval se Marťan.
„Jak nemáš? Tys na nás nemyslel? No jasně, chlapi,“ rozhlédl se Radek po svých kumpánech, „vykašlal se na nás a sežral ho sám! Ale to se kamarádům nedělá, Martínku,“ řekl povýšeným tónem, kterým se domlouvá prvňáčkovi.
„Fakt, nic nemám,“ zopakoval, přikrčil se a přimhouřil oči, jako by očekával ránu. Klára na něj zírala s otevřenou pusou. Kde se v něm vzalo tolik strachu? Z očí mu zmizela radost a pohledem doslova škemral o milost.
„Tak to si budeme muset vzít něco jinýho,“ opáčil Radek a blýsklo mu v očích. Ostatní se kolem nich semknuli ještě těsněji.
„Kluci, neblbněte, zejtra vám přinesu, co budete chtít…“
„Nekecej,“ přerušil ho Radek, přestal se usmívat a tvář mu zkameněla. Habán vedle něj kopl Marťanovi spršku písku do očí. „Koukám, že sis našel kámoše, takže by mohli zaplatit za tebe, co vy na to?“ pokračoval Radek a otočil se ke Kláře a Slávkovi.
„Ne, nechte je, prosím, bejt,“ žadonil Marťan.
Klára se Slávkem mlčeli, naprosto zaražení. Když jim Marťan o Hráčích vyprávěl, měli pocit, že by něco podobného dokázali vyřešit rychle a jednou provždy. Teď jim ale koukali do očí a už si tím tak jistí nebyli. Slávek byl ve střehu, připravený vyskočit, ale Klára ho chytla za ruku a pohledem mu naznačila, aby se uklidnil. Nebylo proč přilévat olej do ohně. Snad by to byl správný postoj, kdyby před nimi stál někdo normální. Jak se ukázalo, Radek a jeho parta Hráčů normální ani zdaleka nebyli.
„Nechat je bejt? To přece nejde, copak neznáš pravidla? Když nemáš, vezmeme si sami,“ řekl Radek opět medovým hlasem a popadl tašku, která ležela vedle nich v písku. Měli tam opalovací krém, knížku, časopis s křížovkami a asi stovku v drobných mincích. Peníze zmizely v Radkově kapse. Vybral si ještě knížku a zbytek věcí odhodil na zem.
Než se proti tomu stačila ohradit dvojčata, vystartoval Marťan. Nejspíš už toho bylo na jeho trpělivost příliš. Dokud okrádali jeho, nějak se s tím dokázal smířit, ale teď kvůli němu oloupili i kamarády. Zvedla se v něm vlna vzteku a vyskočil.
„Okamžitě jim to vrať, slyšíš!?“
Stalo se přesně to, co muselo. Radek nemohl jen tak stát a nechat na sebe hulákat. „Cos to řek?“ osopil se na Marťana, ale na odpověď nečekal. Podal knížku vazounovi po pravici, nejspíš své osobní gorile, napadlo Slávka, bleskově se rozmáchl a vlepil rozčilenému Marťanovi ránu, která ho okamžitě poslala k zemi.
„Ty magore!“ křikl Slávek a už byl na nohou.
„Co je? Chceš taky?“ zavrčel na něj Radek.
„Seš zbabělá zlodějská krysa!“ Vrhnul se na něj, ale vazoun s knížkou vedle Radka jen zvedl prázdnou ruku a Slávka odmrštil zpátky na deku, jako by odháněl dotěrného komára.
„Až naprší, ty smrade,“ zkřivil Radek svůj úsměv do výhružné grimasy a mrknul na jednoho z party. „Kony, vem si ho!“
Kony na tenhle psí povel vyrazil opravdu jako zvíře. Bez zaváhání. Slávek se zvedl na kolena a chystal se opět vstát, když schytal kopanec do žaludku. Ani neměl čas uhnout nebo ránu nějak vykrýt. To, co proti němu vyrazilo, nebyla jen obyčejná bota, byla to palice. Kony se toho nebál. Za okamžik se Slávek válel na zemi vedle Marťana a měl opravdovou chuť vyzvracet se z podoby. Radek se zahleděl vyzývavě na Kláru. „Tak jsi nám tu zbyla sama, holčičko, taky se chceš prát?“
Klára stále ležela na dece. Vše se seběhlo tak rychle. Teď ale věděla, že to takhle nesmí nechat, i kdyby to znamenalo, že taky nějakou ránu schytá. Vstala a výhružně zatnula ruce v pěsti.
„To je naše taška. Jestli nám okamžitě nevrátíte všechno, co v ní bylo, řekneme to na vás.“ Mezi mnoha možnostmi od proseb po nadávky zvolila to, co se jí zdálo nejlepší – výhružky. O školních vejtazích a rváčích věděla, že se vždycky leknou, když jim pohrozí. Byli to vesměs zbabělci, co si šikanováním slabších léčili vlastní mindráky. U Radka se ale přepočítala. To byl grázl od přírody, a navíc měl za sebou svou partu, před kterou se nemohl nechat ponižovat holkou.
„Takže chceš žalovat? To ale není slušný. Víš, že kdo žaluje, tomu smrdí z huby?“
„I kdyby, tak mně stačí, když ji zavřu, ale tobě nepomůže nic, protože smrdíš celej,“ vypadlo z ní. Hned, jak to dořekla, věděla, že udělala chybu.
„Ohó,“ pousmál se Radek zlověstně. „Děvčátko by chtělo kousnout. Budeme ji muset naučit slušnýmu chování.“ Lusknul prsty. „Donny, Finku, podržte támhlety dva,“ rozkázal, a dva Hráči se okamžitě vrhli na Slávka s Marťanem.
Než stačila Klára uhnout nebo utéct, drapsnul ji Radek za zápěstí a smýkl s ní, až upadla na kolena.
„Zdá se mně, že ti tu hubu musíme pořádně vyčistit, aby sis to pamatovala.“
Teprve teď si Klára uvědomila, jak špatně Radka odhadla. Začala mít strach, že jí snad chce vyrazit zuby. Radek ale nic tak hrozného v plánu neměl, alespoň zatím ne. Smýkl s ní ještě jednou, až skončila na zádech. Pak vydal další povel a zbývající dva Hráči, Treky a obr Hanybal, přibili Kláru k zemi. Slávek s Marťanem se marně snažili osvobodit ze sevření, jenže Donny a Fink byli prostě silnější. Ucpali jim dlaněmi pusu, aby nemohli křičet. Kláře se něco dostalo do očí, takže zbavená zraku neměla už jinou možnost než zavolat o pomoc. Jakmile ale otevřela pusu, hned ji měla plnou písku. Okamžitě se přestala bránit. Bylo jí jasné, že by mohla písek vdechnout a klidně se jím udusit. Začala opatrně dýchat nosem, a naprosto bezvládná a pokořená se přestala vzpouzet a ležela bez hnutí.
„Tohle bylo jen varování, příště ti tu hubu rovnou vysklím,“ slíbil jí Radek. Klára, která stále nic neviděla, se s námahou snažila vykašlat a vyplivnout písek, co se jí dral do jícnu a plic.
„A vy buďte taky zticha, nebo…“ zahrozil, když se otočil k Marťanovi a Slávkovi. Marťan to pochopil hned, Slávek ale ne. Měl pocit, že musí bránit sestru.
„Vy skety…“ dál se nedostal, protože mu přiletěla facka jako hrom. Fink měl místo rukou lopaty.
„Ještě slovo a dostaneš další, jasný? Finkovi je to jedno, jeho to bolet nebude.“
Ztichl a vzdal to.
„Tak jdeme, bójs. Sranda skončila,“ zavelel Radek a parta se obrátila k lesu. Jen Hanybal se zdržel a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Pak se sklonil k uválené dece a hodil si ji přes rameno. Dva tři rychlé kroky mu stačily, aby ostatní dohnal.

Radkovy třináctiny

„Oni se nám vážně vloupali do Boudy,“ nevěřil Radek vlastním očím. „Hajzlové,“ ulevil si. Cítil se, jako by mu někdo stáhnul kalhoty, a ten pocit nenáviděl.
Když byl ještě malým klukem, užil si podobných ponížení dost. Od jeho sedmi let ho šikanovala ta samá partička, kterou dnes vedl, a právě stahování kalhot na veřejnosti bylo tehdy jejich oblíbeným kouskem. Vydržel to celé tři roky, než se tehdejším čtrnáctiletým Hráčům ve svých deseti konečně postavil. Zmlátili ho a nechali ležet na chodníku s naraženou rukou a otřesem mozku. Nezlomilo ho to, právě naopak. Začal posilovat a celé další tři roky, kdy od nich dostával rány za to, že jim ochotně nedával své kapesné, ho živila touha po pomstě. Tak se pomalu zatvrdil.
V den svých třináctých narozenin se vracel domů z návštěvy u prarodičů, s dárkem v plátěné tašce. Byla to herní konzole, kterou si moc a moc přál. Když mu tři jeho trýznitelé zastoupili cestu, rozhodl se, že mu tentokrát nic neukradnou. Snad to byl jen instinkt chránit svůj dárek, snad za tím stál všechen nahromaděný vztek, co v něm po léta kypěl, nebo mu zvedlo sebevědomí jeho posilování. Dost možná to ale bylo všechno dohromady, co se v něm tehdy vzbouřilo.
Celé tělo se mu třáslo strachem a touhou konečně to rozseknout. Zaútočil jako první. Sevřel tašku s konzolí a ohnal se jí po nejbližším Hráči. Zasáhl ho do ramene a okamžitě ho tím vyřadil z boje. Než se zbývající dva vzpamatovali, ohnal se ještě několikrát. Pak se jim ho podařilo chytit za ruce a dostal pár ran pěstí do břicha a zubů, ale nevzdal to. Kopal kolem sebe, řval, kousal, plival. Srazili ho na chodník. Vrhl se jednomu z nich po nohách. Strhnul ho k zemi a on si při pádu zlomil nos. Třetí ho chytil zezadu pod krkem a snažil se ho přiškrtit, aby se zklidnil. Nepočítal s tím, že Radek je napumpovaný adrenalinem a rozhodně nemá v plánu prohrát. Prokousl mu kůži na předloktí a nepustil, dokud se mu Hráč sám nevytrhnul.
„Ty debile, seš magor,“ křičel na něj, když utíkal. Radek se za ním díval s nenávistným úšklebkem, pusu plnou jeho krve.
Ten den se vrátil domů s vyraženým zubem a hromadou modřin. Čelist ho bolela jako čert, ale on se smál, protože věděl, že se právě osvobodil a je svým pánem. Ten pocit byl skvělý a nezkazil mu ho ani fakt, že se jeho herní konzole při rvačce rozbila na tisíc kousků. Stejně už mu k ničemu nebyla. Pochopil, že žádná virtuální hra mu už nikdy nemůže přinést takové uspokojení jako opravdový zážitek. Jeho první vyhraná rvačka mu změnila život.
Od té chvíle už ho nikdo kvůli penězům na svačinu neotravoval, nikdo ho nezesměšňoval. Stalo se vlastně něco ještě neuvěřitelnějšího. Asi týden po tom velkém vítězství za ním ti tři o čtyři roky starší kluci přišli a nabídli mu, aby se stal členem jejich party, aby se stal Hráčem. A Radek souhlasil, nakonec členství v té partě si zasloužil. Dokázal, že má kuráž, že umí dát ránu a nenechá si nic líbit. Obstarali mu černou koženou bundu, stejnou jako nosili sami. Nasprejovali mu na ni obrázek krychle, který znal ze školních hodin geometrie. Poprvé za svých třináct let měl Radek pocit, že někam patří, a svých starších kamarádů si vážil. Jakýmsi zvráceným způsobem je měl dokonce raději než vlastní rodinu.